21. 4. 2017

8 důvodů, proč jsem chatová holka


Nikdy v životě jsem si nemyslela, že někdy budu zbožňovat víkendový únikovky na chatu, který frčely spíš v době, kdy mým rodičům táhlo na sedmnáct.  Stejně tak, jako kdybyste se mě před třemi lety zeptali, jestli za pár let budu bydlet s chlapem, asi bych se Vám vysmála. Při otázce, zda někdy budu dělat práci, kterou dělám, bych asi dostala záchvat smíchu na minimálně dobrou půl hodinu. Ale je to tu. Stejně tak, jako naše milovaná chatička a mých osm důvodů proč ji miluju… (osm proto, že deset jsem nevymyslela, a už vážně chci vyrazit za kamarádama do tý hospody.. pátek heh :D)




       1. Je to v kurzu

#outdoorescapes #wildernessculture #campinglovers #countrylife, nebo ještě víc hipstersky jako #folkscenery. Nepřeberně haštagů spojených s lesní divočinou. Prostě uvažte obří šálu kolem krku, na záda hoďte fešnej batoh a vyrazte za dobrodružstvím! Společnost dneska miluje přírodu a já se vesele vezu s hlavním proudem..


1       2. Není tam signál!

…a člověk se tudíž místo okukování cizích insta-životů víc soustředí na ten vlastní. A je to fajn! Mám pocit, že jsme dneska tak trochu učeni zbožňovat hlavně sebe, a zapomínat na ostatní. Snažit se být za každou cenu lepší a jít přes mrtvoly. To mi přijde jako velká chyba. Vždyť co bychom byli bez lidí okolo nás… nic. Umřeli bychom sami osamocení a nikdo by po nás ani nevzdechl a po čase by nám automaticky nastavené smazání neaktivních profilů smazalo „náš život“. Je to trochu scifi… nicméně, nejsem tak daleko od pravdy, což? Tak šup, vyražte někam, zapalte si třeba oheň, otevřete flašku vína a povídejte si… je to jednoduchý, normální a skvělý.
2
           3. Neteče tam voda, není tam obchod

…a člověk se tudíž místo přemýšlení, zda bude k obědu A nebo B nebo C nebo zda nejít nakoupit na variantu D stará o poněkud přízemnější věci. Jako třeba jestli zvládne umýt všechno nádobí v jednom litru vody, protože jinak by musel s kanystrem ke studánce vzdálený cca kilometr v lese. Je to strašně osvěžující neřešit zbytečnosti a naopak si uvědomovat, že všechno nemusí být automatický, tak jak to známe z měst.




1         4.  Legálně posedíte u ohýnku

Ok, možná ne tak úplně legálně, minimálně na vás ale nikdo nezavolá policajty do půl hodiny od škrtnutí sirkou, tak jako se nám to jednou stalo na naší vlastní zahradě v Plzni. My si osobně dopřáváme většinou mega ohně do dlouhých večerních hodin, který ještě ráno doutnají a hřejou. I když se občas trochu bojím, že něco chytne, tak to stejně miluju. To tichý pravidelný praskání mě docela uklidňuje.

2         5. Je plná pokladů!

Jako pardon, ale puntíkovaný hrnečky z první republiky? Závěs uháčkovanej babičkou? Nebo poklady nalezený v řece, když mi bylo osm a můj první „deník“ plný načmáraných obrázků? Upřímně… kdo to může nemilovat?




1         6. Zvířata to taky milujou

Pokud bydlíte v bytě a máte čtyřnohýho mazlíka, bude Vás za tyhle víkendy v trávě a mechu zbožňovat. Ozkoušeno!

2         7. Člověk pracuje a ani o tom neví

A přitom vznikla pravděpodobně ta největší přidaná hodnota, kterou za poslední týden vytvořil. Protože, upřímně, co za celý týden vytvoříme v kanclu? Vyplníme pár papírů, dáme pár razítek a celá produktivita sídlí na disku v počítači, kterej může ze dne na den udělat pápá a všechno je pryč .. Ale takovej zasazenej strom, natřenej plot, opravená střecha?… boha i kdybyste si celej víkend četli knížku, tak jste pro sebe a svůj život udělali víc, než od pondělí do pátku. 

3         8. Máte druhej domov

Mě osobně město dost ubíjí. Připadám si v něm bez energie a bez nápadů. Unavují mě lidi, auta, stroje.. Těch pár metrů čtverečních uprostřed lesů mě naopak nabíjí spoustou pozitivní energie a kdyby to šlo, snad bych tam bydlela napořád.. 



28. 3. 2017

 Life lately | Havana Moon 

A man asked Lord Buddha "I want happiness".
Lord Buddha said first remove "I" that´s ego.
Then remove "want" that´s desire.
See now you are left with only "happiness". 
                                                                                                       Buddha
                  

Poslední týdny jsem ze světa spíš potřebovala čerpat inspiraci, než ji rozdávat, proto ten útlum. Připadala jsem si nějak ztracená sama v sobě. Začalo to na podzim a postupně se táhlo skoro celou zimu. Bylo to hodně dáno tím, že v práci se nezastavíme. Můj job je víceméně sezónní, takže kdybych to řekla hodně nahrubo, tak se půl roku pracuje a půl roku ne. Tudíž půlroku pracujete víceméně dvojitej úvazek. Nejsem aktivní ani tu, ani moc v soukromým životě. Ale daří se mi to už trochu líp skloubit a pořád pomýšlím co všechno budu stíhat až si budu vybírat volno. Každej tejden mě láká něco jinýho a realizuju aspoň drobný projekty, jen tak pro radost..  Krapet teď pomýšlím na videa..

Máme strašně moc plánů na léto a podzim... kde začít? Začalo to docela nevinně, fakt. Za měsíc ujít Camino de Santiago. Nic moc drahýho, dlouhý je to dostatečně, a hlavně oba chceme tuhle cestu v životě zdolat. Nehledě na ten duševně očistný účinek, který si od podobné cesty slibuju! Teď se ale spíš rýsuje něco jako třítýdenní Kuba a trochu si pohrávám i s myšlenkou na Mexiko a pyramidy. Asie, moje vysněná cesta s batůžkem Cambodgou nebo skrz Indonésii, se prozatím v prioritách posunula na zadní příčky, sama nevím proč.... Taky když o něčem sníte příliš dlouho to pro vás nakonec ztratí to kouzlo? Taky mě teď docela nadchla Jižní Afrika. Jo a taky jsme dnes ráno říkali, že by nebylo špatný znova vzít naše autíčko do Chorvatska a projezdit další kus týhle země s nejčistším mořem na světě! A taky nezapomeňme na islandskou divočinu. A nechtějte abych začala o Oregonu, Washingtonu nebo Albertě.


Mám pocit, že hudba je to, co mě teď přenáší přes všechnu tu pracovní zátěž. Sama sebe čím dál tím častěji nacházím v jednu ráno na parketu nějakýho klubu s drinkem v ruce a čistou hlavou. Lucerna. 80s, 90s. To mám na mysli. Zase jsem se v tom našla, zase chodím ven a užívám si takový ty normální věci. Nevím, co jsem to měla za krizi, potřebovala jsem se posunout, ale stála jsem na místě. Paralizována něčím, co ani neumím pojmenovat.

Byli jsme v kině na Olé Olé Olé! a Havana Moon. Vloni uspořádala jedna slavná rocková kapela turné po Jižní Americe a mimo jiné zahráli i na Kubě. Byl to první rockový kocert takového rozměru na tomhle ještě donedávna politicky uzavřeným ostrově a dozvěděla jsem se o něm v jedné photostory na stránkách Washington postu. Tenhle konkrétní koncert v Havaně byl jedním z mezníků roku 2016 a pokud stále netušíte, tak tou kapelou jsou Rolling Stones. Jsem teď do nich blázen a o ničem nesním víc než jít na jejich koncert. Líbilo se mi na tom filmu i to, že tam bylo hodně klipů ze zemí, které procestovali a to mě nikdy nepřestane bavit - vidět cizinu očima někoho jiného. Obecně vzato jsou filmy podle skutečnosti, cestopisy a nebo dokumenty moje nejoblíbenější žánry a tady bylo všechno v jednom. Co bylo ale nejvíc fascinující byl ten drajf, kterej z nich čišel. Ta životní energie a entuziasmus. Nemohla jsem se celej film odpoutat od Keitha Richardse a výrazu v jeho tváři. Bylo v něm všechno, všechny koncerty, všechny země, který navštívil, všechny ženy, který kdy měl, a za tím vším klid a vyrovnanost a energie, že život přece v sedmdesáti nekončí. Inspirativní, doporučuju. Je vidět, nejen na něm ale i na ostatních členech kapely, že ho v životě nic moc netrápilo a jeho výraz mě prostě fascinoval. Musí bejt skvělý mít takovej dar. Nezbejvá než jim ho přát a dál hledat/pracovat na tom svým. Při koncertu nikdo ani nedutal a při titulcích jsem zažila aplaus v kině. To nebývá často.

Rolling Stones, Havana Moon. 

We are the Rolling Stones community here in Argentina. They call us Rolingas.
Sometimes, people on the street call at us like "hey esa es una rolinga..ugh.." and I say "man, I am proud to be one!"

7. 3. 2017

 Nic není nemožný, pamatuj.


Ten den jsme přiletěli. Na místo, které jsem si pro sebe vysnila jako malá holka. 

Prázdný široký ulice a na nich víc palem než aut. Vzduch byl suchej horkej a já měla pocit, že už nikdy nemusím jít spát. Že mi ta energie vydrží navěky.

Sbalili jsme si víno a plavky a se surfama, který jsme před měsícem vyrobili, jsme naskočili na první autobus. Tak nějak bez plánu. Ne, vlastně drobný plán tam byl. Dostat se na pláž dřív než zapadne slunce. A nic ostatního nebylo důležitý. Jen to, že nám u toho bude skvěle.

Na pláž. Na bílou pláž v Kalifornii. Na tu s dlouhým molem a nejšumivějšíma vlnama. Na tu, z který uvidíme všechny barvy duhy až slunce usoudí, že pro lidi už dnešek v týhle části světa končí. 

Řidič našeho autobusu zastavil na konečné kdesi pod mostem a tvrdil, že to nikdy nemůžeme stihnout a že nám bohužel nemůže pomoct, protože dojít odsud na pláž je nemožný. Moc daleko. Slunce už bylo fakt nízko a my se fakt nechtěly vzdát toho, že naše vysněná první noc v Kalifornii skončí pod mostem v San Diegu. Vyrazili jsme teda za sluncem po dlouhý rovný cyklostezce. Kam jinam by vedla.. Intuice? Orientační smysl? Štěstí? Nevím.

A tak jsme šli. Občas jeli na surfu. Povídali jsme si. Báli se každýho osamocenýho protichodce. Báli se víc, když jsme otevřeli víno a začali ho pít na kraji chodníku. Báli se víc, když jsme ho pak pili za jízdy. Slunce šlo dolů, ale my pravý opak.

Moře už bylo blízko. Pláž byla blízko. První skatepark. Dámy a pánové...pak mám dlouhé okno a pak.. všechny barvy duhy. Byly tam. Ty pastelovky, který jsem předtím vídala jen z televize. Bylo tam i to dlouhý molo. Vítr ve vlasech. Štěstí. Neskutečný štěstí a láska uvnitř mě. Láska k životu, k zemi, ke mě, že jsem tam. Že jsem něco dokázala. Ne světu ani jiným lidem, ale že jsem něco dokázala sama sobě. To je totiž jediný, na čem na konci dne záleží. 

Skočili jsme do vln za posledních slunečních paprsků.

Později jsme se usadili na svý skaty zabořený do písku, dopili si víno a povídali si o životě. S nějakejma lidma se dá povídat o všem. A nebojíte se jim taky to všechno říct. Tak by to mělo mezi kamarády být vždycky. Pocity který si vždycky odnesu z noci strávený se spřízněnou duší jsou fakt věčný a ničemu se nevyrovnají.


Spřízněný duše existují.
Sny se plní.
Nic není nemožný.